Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po minulém nahlédnutí do mysli bláznivého bavorského krále Ludvíka II. („Legend Of The Shadowking“), kterýžto velmi zajímavý koncept však mohl být podle mého názoru zpracován daleko lépe, jsem byl zvědav, kam nás tentokrát FREEDOM CALL zavedou. Odpověď skýtá samotný titul alba – do „země karmínového úsvitu“. No, pro někoho název slibný, pro jiného odstrašující.
Relevantní by však měla být především hudba samotná. FREEDOM CALL, kapela známá svým nezdolným a nakažlivým optimismem, která na již výše zmiňovaném minulém albu „poněkud“ (v rámci svých možností – proto ty uvozovky) potemněla, se na aktuálním počinu navrátila především do svého předchozího pozitivně naladěného módu (mnou soukromě nazvaného „metaloví Modern Talking“). Celkem se jedná o nejdelší nahrávku v historii skupiny, čemuž odpovídá i „zabijácký“ počet 14 písní. Nelze rovněž opomenout, že poprvé zasedl na bubenickou stoličku někdo jiný než spoluzakládající člen Dan Zimmermann. Náhrada za něj se zove Klaus Sperling a nepočíná si rozhodně špatně.
Začátek alba, tj. prvních šest songů, shledávám jako velmi povedený, i když i zde se najdou výjimky (např. stupidní fanfárový klávesový motiv v „Back Into The Land Of Light“). V některých případech (první tři písně) se nebojím trochu rouhat, když člověku na mysli vytane album „Crystal Empire“. V „Crimson Dawn“ se dokonce po dlouhé době objevil i drsný zpěv! Parádní jízda! Pak ovšem přijde direkt železnou rukavicí na solar - mám na mysli klipovou příšernost „Hero On Video“. Optimismus, radost nebo schopnost dělat si (ze sebe) prdel, prosím, proč ne. Ale všechno má své meze a zde byly překročeny přímo v sedmimílových botách. Nejen neustálé a otravné „óóóooo“, které si FREEDOM CALL na tomto albu berou na pomoc až příliš často, ale i děsivý refrén vás přinutí skutečně zalapat po dechu.
Poté se v následujících dvou písních můžete pomalu začít nadechovat, na tváři vám vykvétá úsměv. Zde je skutečně spokojenost na místě – zvláště „Killer Gear“ se povedla. Jenže neúprosná železná rukavice se objevuje znovu („Rockin´ Radio“) a tentokrát si to po jejím úderu odskáčou ledviny. Hudba (rádoby rock´n´rollová variace) v kombinaci s mimořádně nablblým textem (ve stylu „nehrajeme hip hop, hrajeme rock´n´roll, vítejte v této happy-metalové rádio show, ú-jé!“) má vskutku zdrcující účinky. FREEDOM CALL jsou však mistři klamu, protože další skladby „Terra Liberty“ (potemnělý riffový začátek a zkreslený Chris Bay) a „Eternity“ (sice jednoduchý a otřepaný klávesový motiv, ale do skladby sedí) patří k tomu nejlepšímu, co vám mohou v současnosti nabídnout.
Člověk se může znovu volně nadýchnout, narovnat a ani ledviny už tolik nebolí. Předposlední „Space Legends“ působí po předchozích šocích („Hero On Video“ a „Rockin´ Radio“) jako hojivý balzám. Avšak prožitému utrpení není konec. Třebaže si dáváte pozor na onu nezbednou železnou rukavici, rána („Power And Glory“) je nyní vedena zespodu a zasahuje nejchoulostivější partie, čili podpásovka. Jedná se o píseň z kategorie s „irskými motivy“, které obeznalí posluchači znají již z předešlých alb (k jejich charakteristice si vypůjčím své tehdejší čtenářské postřehy). Jen si vzpomeňte na „Far Away“ („za zhůvěřilost tohoto typu by se mělo střílet za úsvitu“) nebo na „Kingdom Of Madness“ („za ni by se mělo střílet rovnou za tmy“). Jistě si tak snadno představíte, o co se v případě „Power And Glory“ jedná.
Tak jako jsem při poslechu posledního alba COMMUNIC zažíval pocity pilota ultralightu za bouře, v případě novinky FREEDOM CALL to byla zase horská dráha. Pocity nadšení až místy euforie však byly třikrát vystřídány obrazným výpraskem. Přes zmíněné nepříjemné zážitky musím novinku „Land Of The Crimson Dawn“ v rámci speed metalu hodnotit jako velmi povedený počin, na němž lze najít spoustu pozitivních momentů. FREEDOM CALL přišli s tím nejlepším (bohužel i s tím nejhorším), co od nich posluchači znají – specifický hlas Chrise Baye, dvoukopákové kvapíky, střednětempé riffové hymny nebo i stupidní halekačky.
Na závěr bych rád upozornil na limitovanou edici alba, jejíž druhý bonusový disk obsahuje šest starších klasik FREEDOM CALL – „Flame In The Night“, „Hunting High And Low“, „Fairyland“, „Palace Of Fantasy“, „Land Of The Light“ a „Warriors“, které jsou v některých případech interpretovány velmi zajímavým způsobem vždy jinou skupinou či zpěvákem (POWERWORLD, DOWNSPIRIT, SECRET SPHERE, MANIMAL, NEONFLY a Hannes Braun). Mě osobně nejvíce dostalo provedení „Hunting High And Low“ ve stylu jižanského rocku.
Zdařilý speedmetalový koktejl – bohužel s třemi příměsemi vyslovené hudební debility. Přesto vám po jeho požití bude v krvi hodně dlouho kolovat pozitivní vidění světa. Parafrází slov polního kuráta Katze – „návrat do slunečního svitu šťastných tváří a vřelých srdcí.“
1. Age Of The Phoenix
2. Rockstars
3. Crimson Dawn
4. 66 Warriors
5. Back Into The Land Of Light
6. Sun In The Dark
7. Hero On Video
8. Valley Of Kingdom
9. Killer Gear
10. Rockin´ Radio
11. Terra Liberty
12. Eternity
13. Space Legends
14. Power And Glory
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.